MLADÁ LÁSKA.

A milenec řek’ vše, co mohl říc’

tou otázkou, jež z očí mlčky zřela.

A řekl ještě více, mnohem víc...

Ba víc než chtěla...

Co mohlo vášeň větší lásce dát,

než odvar kvetoucích těch rudých máků?

A napili se. Jak plá horký sad.

Noc zívá v zraku...

U jezera kůň bílý náhle ržál

svou výstrahu, neb čas byl dále jeti...

Však jeden druhému již v loktech spal

v osudném spjetí...

Kůň neklidně se koupal v modru vod

za noci, jež tak šelestila travou,

a hudbou lesů řeky doprovod

táh’ nocí tmavou...

Pak bloudil podél vod. A podkovou

o balvan zvonil, aby vzbudil spící...

Ubledlé ráno dýchlo rosou svou

na milující...

A s vlasem vlajícím a zemdlená

na oře vhoupla se v té řádíc hřívě,

jak on ji sevřel ve svá ramena,

jak výsknul divě...

To byla jízda strašná v hrotech skal,

po špičkách jedlí, po oblacích, věžích

měst zakouřených, slunce lesk kde vzplál,

po lukách svěžích,...

co dole zvony burácely, třás’

mrtvými buky vichr, orli pluli

pod mraky, slunce vyzářilo jas

jak prasklé v půli...

Nic, nic tak nemohlo hřmít ve výškách

jak první láska,... odvážné jež nítí...

Jak bílá bělost... krvavý jak nach...

Jak živé žití...