MLADÁ MATKA.

Můj bože, co dnes zakusila křiku,

co vřískotu a pláče, stenu, vzlyku,

než uložit ho mohla v postýlku!

Ten malý diblík v peřince své drobné

den celý rozmary měl divně zlobné

a matce nepřál klid ni na chvilku.

Teď šotek zdřím’... snad andělíčků roje

ho v nebe lákají a ve hry svoje,

neb šeptají mu báji večera...

A matka v staromodní sedla křeslo,

jí chvění lahodné se v duši sneslo

při vůni snů nad knihou Zeyera.

Jak těšila se na tu chvíli čtení,

v mír oasy po klopot poušti denní,

až Umění květ duše porosí!

(V taj knihy ponoří se celou duší

a nic, ach, nic ji ze snů nevyruší,

tu lilji nálady v ní nezkosí...)

Ten klid!... Však sotva přečtla první stránku,

cos’ duše dotklo se jí jak dech vánku,

jenž večer vlnívá se v obilí –

a každou chvilku k lůžku spěchá tiše

i v bázni, zda to děcko ještě dýše,

jak anděl k andílku se nachýlí.