MLADÁ MUKA.

Já potkával ji o poledni

vždy v témže rohu náměstí,

zjev byla sice celkem všední,

mne dovedla však unésti.

Jak od modistky vyšla z krámu,

nit jistě měla na šatech,

hrát chtěla si na velkou dámu

a polosvěta vál z ní dech.

Ten vlas byl věru příliš hebký

a hodný lepší pokrývky,

měl dát jí osud do kolébky

víc peněz, nutných u dívky!

Tak vidím ji, jak bystře kluše

po promenádě sama v před,

však že má po ní touží duše,

já říci tenkrát nedoved’,

až teď, když jezdí v ekvipáži,

(ta není od ní placena),

já duše své se pozdě táži,

proč mlčí, v koutku skrčena...