Mladé dívce, jež illustrovala mé verše.

V ten luzný čas, kdy ještě v klínu báby

pro celý život nalezal jsem štěstí,

zpět upomínky křídlem chceš mne nésti;

jak odolati? Ach, to příliš vábí!

Ó sladké dítě, královna Maab jistě

své žezlo půjčila tvé fantasii,

že v každém drahém dětství svého místě

tvou myšlenkou zas jako děcko žije.

Chtěl pro vždy jsem již zavřít knihu onu,

již krásnými sny upomínka plní,

chtěl rozbit harfu, z jejíchž strun se vlní

v mou smutnou duši příval sladkých tonů,

chtěl zapomenout, chtěl se odříkati

a z ráje mládí odjít bez památky –

leč anděla zřím na prahu teď státi,

a k slzám pohnut musím, musím zpátky.

Tak plavec, když se octne v šírém moři,

zrak obrací ku břehu, jenž se tratí,

zří stromů zeleň slunce zlatem pláti,

zpěv ptáků slyší – a tvář kryje v hoři.

Tak domov krásný nezřel ve snech děcka,

jak teď, když v dálku vlna jej má nésti. –

Ó pověz, co jest poesie všecka,

než dumná tucha ztraceného štěstí?

Než hvězdy záře, jež se chýlí k pádu,

než luzný břeh neznámé země krásné,

než harfy ton, jenž v ňadrech noci hasne,

než labutí zpěv, báj o Eldorádu,

než mládí fantóm v duši rozechvělé,

jenž o paprslek upomínky prosí,

jenž bílé růže snů má na svém čele

a na nich naše slzy místo rosy?

A proto vždy jen plnit bude smutkem,

jímž nebes věnem do kolébky dána,

jak ráj, ku němuž zřícena jest brána,

jak pěkný sen, jenž nesmí kvésti skutkem.

Ó drahé dítě, jestli na tvé skráni

zář této hvězdy svítí v plném jasu,

tu v mladém srdci její mocné plání

i s bohy musíš vejít do zápasu!

Pak šťastna budeš, v boj když bez úlevy,

kde pod myšlenky balvanem duch klesá,

se náhle tobě šum rodného lesa

s tvé mladosti snem oplakaným zjeví,

tu budeš žehnat, jak já žehnám tobě,

té duši, která dělíc roušky stinné

zapláče s tebou na mladosti hrobě,

a přec ti štěstí zlatou palmou kyne.

Ó kéž je s tebou anděl tvého mládí

a křídlem svým nechť myšlenky ti snáší,

v skráň průsvitnou, kde táhnou snové plaší,

jak zlatých včel roj zkvetlé na kaprádí!

A Umění, když v svaté svoje světlo

jak v slunce ztopí úběl tvojich skrání,

dej tobě vše, čím štěstí tvé by zkvetlo:

mně svoji kletbu – tobě požehnání!