MLADÉ DÍVCE, KDYŽ VSTALA Z TĚŽKÉ CHOROBY.

Zář večera si na tvém čele hrála,

když u okna jsi zamyšlená stála.

Tak v otevřeném, krytém okně villy

jsi stála jako seraf sněhobílý.

Ó jaký as proud myšlének se žene

v té skráni tvojí lehce nachýlené?

Už otvíral se kámen tvého rovu,

teď otvírá se celý svět ti znovu.

A co je líp? – Skráň domyslit se váhá –

a v oku náhle rosná září vláha.

Vím, pod zemí snad bylo by ti lépe,

zde naše čela mráz i vichr tepe.

Zde nenávist a vášeň skráň nám bodá

a kdo ví, život lásky-li ti podá.

A kdo ví, jest-li usměje se na tě

ta láska někdy jenom v plachém chvatě.

A kdo ví, snad než usměješ se na ni,

už do krve ti mladé čelo zraní.

A kdo ví, co vše život tobě chystá –

a tak bys jenom v hrobě spala čistá.

A co je líp? – Skráň domyslit se bojí –

Tak zamyšlená dále v okně stojí.