Mladé dívce.

Tys ještě poupětem a v plný květ

tě teprv rozvije tvůj příští máj;

pak vystoupí ti před užaslý hled

div pestrý, život, neznámá ti báj.

A jako moře na poklidný břeh

když doráží svým šumným příbojem,

tak život bouřný překvapí tě v snech

i s mírem srdce, s duše pokojem.

Proud rychle urve tě tak závratný,

že jedva v slabý člun se uchráníš,

v tom vír již uvrhne tě úchvatný

tu v hloubku hrozivou, tu v smělou výš.

Břeh mizí daleko, a divý proud

člun žene rázem na skalnatý val –

jeť v troskách – hotuješ se zahynout –

však hle! tu vzletíš – Bůh ti křídla dal!

Ó křídla silnější než bouř a vír,

ó křídla poesie, jichžto vzlet

nad žití příbojem dá duši mír

a plný kras jí v hloubce zjeví svět!

Ó poesie svatá, pravdivá,

jež v srdci zdravém hluboký má zdroj,

svým křídlem stříbrostkvělým přikrývá

co štítem hruď,v niž míří podlá zbroj.

Tím křídlem sladce zastře hlavu tvou

i hlavy těch, jež k sobě přitulíš!

Tak s drahými,nechť vlny dole řvou,

tě spasí v tichou, ponebeskou výš.

Jeť poesie výsosť myšlení,

jeť v srdci plápol čistých obětí!

A šťasten ten, čí vznese nadšení

ves národ v křídel jejích objetí!