Mladé dívce.

Ó díky bohu vzdej, že čistou nechal tebe,

a radost, sny a mír že popřálo ti nebe.

Věř dítě, rodiče než ráj svůj opustili,

to všecko měli v něm, a tím jen šťastni byli.

Kde pot a prach a tma jen stíní čelo naše,

kde pravé slasti smích se ozve jenom plaše,

kde člověk podobá se plaché, bludné lani,

a smrt, ten lovec zlý, kde stále na čekání,

Jak málo najdeš těch, jimž hvězda dost je nízká,

jimž slunce u hlavy, a obloha tak blízka,

že jedna modlitba a jedna touha stačí

jim vznést se, jiný kam nadarmo touží v pláči.

Sem proto děti též a čisté dívky dali,

by druzí nad sebou si v bídě nezoufali,

abychom zvěděli, slyšíce vaše hlásky,

že posud nezemřel bůh staré, velké lásky.

Ó děti, osud váš jak závidění hodný!

Vám celým světem jest klín drahé matky rodný,

vy tužeb neznáte, než slzy stírat s tváře,

a srdce posvětit milosti na oltáře!

Vy dívky nevinné! Kdy jako kvítek sněžný

se lidem zjevíte, tak prosty, mily, něžny,

vám žehná svět; a v té když umíráte době,

zpět neposkvrněné si béře Bůh vás k sobě.