MLADÉ DÍVCE.

Bez vášně, smyslnosti odvyklý,

nad svěží krásou, dívko, tvého těla

chci v snění prodlít sladkou hodinu;

jak struně, jež se náhle rozzvučela,

chce poslouchat duch krásou proniklý

a v tobě viděti jen květinu.

Jen souzvuk, jaký dýše z údů tvých,

jen barev tóny, v píseň jak se pojí,

jen tvarů vlnící se rytmus čárný,

jest kvasem, jejž mi krása tvoje strojí,

jsouc číší vody v stromech ztemnělých

na kraji lesa, co den žhne kol parný.

Ty největší jsi zázrak přírody,

jak z ruky její vyšla’s v kráse ryzí

s tím čistým čelem, na němž půvab trůní,

jak poupě, jež se dere z listů řízy,

ty svěžest máš své první lahody,

vděk nedotknutý je tvou sladkou vůní.

Od vlasů, v jejichž stínu ukrývá

se ouško nachové, od sněhu šíje,

jež přechází v tón staré majoliky,

až k líčku (které jako broskev kryje

stín chmýří jemný), jež se zardívá,

až tam, kde paian pějí rudé rtíky;

od ramen, dlouhých stonků lilií,

přes paže k bokům z matné perletě

kol ňader, na nichž motýl, cudnost, leží,

co tónů v sladké hraje odvetě,

se řine, splývá v sladkou linii,

jak z jara když se kaliny květ sněží.

Stín se světlem ve sladkém rozmaru

se honí po tobě, ten vítězí,

teď onen zas a v nich tvůj úsměv sladký,

teď vážný, laškující, ve tvaru

se míhá sterém, v shodě bez mezí

jak v slunci hrají muslínové látky.

Co chtěla s tebou velká příroda?

Jen matkou být – nač třeba také krásy,

když vše tu vadne, času propadává?

Co půvab tvůj a vděk a lahoda?

Jsou udicí jen, s níž pud divý hrá si,

jsou mořem jen, zkad vášně slunce vstává?

Jsou stupněmi, po kterých pohlaví

tvé spěje, bys dřív přišla k cíli, ženo?

jenž, úkol tvůj až dohrán, záhy zmizí,

plen stáří, bolů, zapomnění věno,

jež v konec všeho stejně krvavý

žnec veliký, čas, bez rozdílu sklízí?

Ó hořkosti, jež skryta ve číši!

Ó ironie v masce půvabů!

Zpět s ostnem hloží, zpátky s jedem zmije!

Ó rděte dál se ústa řeřábů!

Ó kvěťte lilje v ňader zátiší!

Ó zpívej, tělo, hymnu poesie!

Já umělec jen s chvěním, v soucitu

chci ponořit se v symfonii vaši,

jak v luny paprsky svůj květ a list

pohrouží lotos do vln blankytu.

Od hodu krásy, jenž se kolem vznáší,

chci povstat větší, povznešen a čist.