MLADÉ DOBRODRUŽSTVÍ

Chodil jsem krajem, až přišla noc

k chatrči pod jedlemi.

Já hoch jsem byl, mne unavil

den opilý vodstvem a zemí.

Pak v chatrči jsem horské spal

a černé od slunce jedle

jsem neslyšel, jak vítr hrál

v nich varhany před okny vedle.

Však ráno zatikal stříbrný hlásek,

to malá holčička vstala,

hned kolem se točí a veliké oči

nad cizincem vypulovala.

A než jsem vstal, posnídal, byla mou

a já jsem byl láskou její,

já neznámý okouzlen neznámou

s důlečky v obličeji.

Když na rameni se houpal mi vak,

já s poklonou dále chtěl jít,

tu její zrak střežil mne, veselý pták,

bych z klece jí neulít.

Mou ruku držela, po boku

v své vážnosti strašlivé

šla se mnou, do kroku, do skoku,

tak lehce od mámy své.

„Tak dali jste mi ji?“ se na oko ptám,

a s „ano“ když mi ji dali,

jdu do stinných luk, ji po boku mám,

a už jsme se vzdalovali.

Já vším‘ si, že ticho bylo a z trav

se dívali daňci za ní,

co líně leželi a z dálky běželi

k ní králíci, neulekáni.

A v rybníce kapři s hubičkou v o

ji zdravili na mělčině

mlaskáním tichým, a, veverko,

ty vedlas ji v modřínů stíně.

Pak chatrč už vidět nebylo,

pár odřených borovic

jen u cesty za milost prosilo,

kraj v šířku se rozbíhal víc.

Však žertu byl konec a konec hře,

tu máma již seděla.

Než ruce popadnou holčičku proradnou,

s výčitkou hleděla.

A žertu byl konec a konec hře,

hře sladké, nejdražší.

Tak za hořekování, v němž srdíčko mře,

ji v chatrč si odnáší.

Já dosud vidím tu chatrč a louku

a pěšinu v ní jak pás.

Mám květiny od ní na klobouku,

v sluch zní mi pěničky hlas.

Tikání holčičky v letním ránu

mním slyšet, když často jsem sám.

Neb květinami ji zasypánu

v svém srdci dosud mám.