MLADĚ UMĚLKYNI.

Vy píšete, po každé vaší roli

jak pomyšlením srdce mladé bolí,

co na těch prknech bude z vás,

kde nevěříte více sobě sama,

kde je vám všecko jako chmurné drama

a strom, s nějž vítr květy střás'.

Vy píšete mi, jak vás život děsí,

že přijdouc domů v mukách zoufáte si,

že naděje vás opouští,

že svět se celý tmí vám před očima,

že kolem vás je tma a krutá zima,

že jdete jako po poušti.

A píšete mi, umělec-li každý

je stokrát štván až k jícnu samovraždy,

když zdá se mu, že není dne

v tmách jeho cest, že nestačí mu síla,

když důvěra, ta holubička bílá,

mu prchla v mlhy bezedné.

Zda každého to žárem v srdce bodá,

že zlato podat chtěl a bláto podá, –

zda každého tak neznámé

štvou sny a touhy pustou cestou sráznou,

kde v zmalátnění náhle kroky váznou,

až utýráni klesáme.

Zda s životem i s sebou v boji stálém

jdou všichni cestou za svým idealem,

jenž časem zdá se mizet v tmách...

A ptáte se, co je to v lidské hrudi,

i přes bolest a zoufalství co pudí

za posvěcený, zlatý práh...

Na skráni majíc posvěcení boží

vy jdete cestou kamení a hloží,

nadšením krásná, v oku zář

a v duši květ, jenž vzrostl z vaší krve,

když nadšená a čistá dala prve

jste srdce kráse na oltář.

A zatím dav, jenž někdy snad vám tleská,

si v smíchu řekne, jak jste divně hezká,

jak malou nožku máte; stká

si celou báj o vašich copů kráse,

co druhá část v tom davu zajímá se,

kde bydlí vaše modistka...