MLÁDEC Z HRUŠOVA.

„Ký to přes skalnaté stěny

Oděnců se valí roj?

Totě Zvikoš rozezlený –

Vše se rychle k boji stroj!

Na tě čeká komoň vraný,

Chop se meče, synu můj!

Zběř tu rozplaš na vše strany,

Stár je k bitvě otec tvůj.“

Takto k synu milenému

Vece starý Hrušovec,

Do pravice bujarému

Mládci tiskna praporec;

„Vezmi tento zlatotkaný

Prápor, pod nímž vážný děd

Na pohanské Pomořany

Zmar a krutou zhoubu ved.

Mnohdykráte hrad můj stéci

Smělí vrazi dychtili,

Prchli však, an barvoskvěcí

Prápor vláti zočili.

Chovej ho co zřetel v hlavě,

Svatým ti buď znamením,

Vrať se vítězně a zdravě,

Aneb klesni mrtev s ním.“

Z kmetových ust ledva zplyne

K synu tklivá tato řeč,

Již on prápor k srdci vine,

K boku pásá věrný meč;

Pancířem si prsa kryje,

V nichžto srdce plamenné

Pro milostnou Jutu bije,

Jarou láskou raněné.

Dívka želem očka klopí,

S tajným želem hledí naň,

Zbledlé tváře slzou kropí,

„Drahý, dí mu, život chraň!“

A pak zdobí prápor věncem,

Skvostný připíná mu háv;

Bolně volá za milencem:

„Vrať se šťasten, vrať se zdráv!“

Po dolinách příkrou strání

Rozlétá se bitvy hluk,

V bouřlivém tu hlaholání

Vyřítí se sterý pluk.

V nich se mládcův prápor chvěje,

Neseť v řady záhubu,

Slunce již naň záři leje,

Na krvavou obrubu.

Na věži pak v hradě stojí

Dívka, hledí v údolí,

Milenec tam v horkém boji

S nepřítelem zápolí;

Radostí v ní srdce plesá,

Když se prápor zhůru dme,

A když v seči k zemi klesá,

Lkajíc ruce k nebi pne.

Jako v strašném rozkacení

Kanec drtí smrčiny,

Tak i stírá v zápasení

Zbory jinoch hrdinný.

Aj, tu Zvikoš naň doráží,

Vztekle na hrdinu zří,

Rázem jej tne v pravé paží,

V němž se drahý prápor skví.

Prápor klesá; tu ho chytí

Mládec v silnou levici,

V nepřátelský zbor se řítí

Co lev hněvem soptící.

A jak vrchol na pahoří

Jedlový se kolébá,

Prápor opět v zlaté zoři

Větrem hrdě plápolá.

Zvikošův tu zbrojnoš klamně

Nazad z pluku vyrazí,

Vítězovo levé rámě

Hrotem těžkým odrazí;

Vřelou krví mládec kropí

Roucha zlatou tkaninu,

Prápor v letu usty chopí,

Střelmo pádí v dálinu.

Blíže hradu mrtev padne

Slibu věrný mládenec,

Ještě drží usta chladné

Věnčený ten praporec.

Dívka s hradu vysokého

Letí střelená co laň,

Uzříc hocha ubledlého

Bledne též a – sklesne naň.

Teď tam na travnaté pláni

Věkoletý stojí strom,

Kmeny vetché v řeku sklání,

Vrchol dávno zdrtil hrom;

Bašty hradu Hrušovského

Zmařilo již století,

Čin však mládce udatného

Chová Čech v své paměti.