Mládek a Jela.

Což jest to za kraj? (krásná lkala Jela.)

vždyť sem tu pěkné ovce neviděla:

ba ani strom se rovně nepne vzhůru,

má leckdes lístek, suchou všudy kůru,

y ptactvo lesní nezpívá, leč cvrčí,

y potok kalný smutně tady hrčí;

y ten lid zdejší, uplné dle zhody,

jest tak, jak ovce, stromy, ptactvo, vody.

Tím Mládek, an se za dub blízký schoval,

a Jeliných všech kroků pilně hlídal,

se velmi pohnul; v níť se zamiloval;

a protož tak jí smutně odpovídal:

O Jelo! když sy prvním vstoupla krokem

v to vůkolí; jakžs nás svým jasným okem,

svou těla spanilostí všecky jala.

Oh! tohos nám tam neobětovala.

Vše haníš zde; y stromoví y vody.

Čis jaké vzala z ovec našich škody?

Vždy poslušné jsou pastuchovi svému,

vše, co jim poví, uhodnou to jemu;

pryč žádná svou se neodstraní volí,

y bez stráží se pasou tiše v rolí,

jak na ně kyneš, hned jdou s ochotností;

svou vrchnost milují; y toť jích ctnosti.

O pěkná lípo! ty jsy Jele křivá;

tu často pastýř před slůncem se skrývá,

tu v milém chládku s pastýřkami hrává,

tu právě vždycky zelená se tráva;

své Běly Besta pochvaly tu zpívá.

O pěkná lípo! ty jsy Jele křivá.

Vy tiché stromy! kde se pastýř sklání,

kde ptactvo bydlí, zvěř se lesní chrání:

vy svědčte, jak sem ostrou cýtě střelu,

se tady na svou navzpomínal Jelu!

Zde přes váš milý ohlas její jméno

k mým bylo uším celé přineseno.

O jakž ta její nevděčnost mne hněte!

Vy šťastné stromy, že nic nečijete!

Y viz, jak tam ten čížek libě zvučí,

jejž zpívat samo přirození učí;

on samičce své tak, jak umí, zpívá,

jí ale pilně víry dodržívá;

on na tu větev vždycky přilituje,

kde ví, že jeho milá přenocuje,

co ledva ranní záře pozasvítá,

již milostí svých písničkou ji vítá.

Z té ona písně, ač jen z písně známé,

má novou rozkoš, jakož y my máme.

O milá stružko! jmě ti kalné dáno:

jsy kalná; však tvé ctnosti nepoznáno,

vždys věrná břehu; žádný není ještě,

bys, nechť se jaké koli strhnou déště,

své starodávní opustivši břehy,

šla po cyzých kdy lukách na noclehy.

Tak jest, o Jelo! kam jen hlídneš koli,

tu najdeš věrnost, po horách y v poli.

Y ten lid zdejší, uplné dle zhody,

jest tak, jak ovce, stromy, ptactvo, vody.

Snad tam, cos odtud přišla, spanilejší

a čistější jsou pastýři než zdejší;

snad pěknějc lásku omalují tobě:

však věř, tak mocně nečijí jí v sobě!

a byť y čili: na chvíli ne dlouhou,

jestť u nás paní, u nich láska slouhou.

Neb tam, co města často navštěvují,

se vábným vnady duchem napojují.

Nám sprostou žijícým zde nevinností,

jest věrnost milostí, a milost ctností.

Tu když ti pastýř poví, žes mu milá:

již s tím y umře, byťs ho prozradila.

V tom chtěla Jela říct cos o milosti:

však ale Mládek zemdlel od žalosti.