Mladému nadšenci.

Jsi mi k smíchu, duše dobrá,

studentíku nadšený,

jenž chceš chopit silou obra

prapor slávy zlacený,

jenž chceš mělkým veršem vrýti

v bezedný své jméno čas,

jenž chceš slabou rukou víti

trnitý laur na svůj vlas!

V podkrovní své komůrce té

sedáš podle tradice,

v hlavě se ti rojí, plete

různých vidin tisíce:

verš tvůj budí potlesk slávy,

všecko ctí tě, miluje,

v mlze zříš i pomník tmavý,

jejž ti národ zbuduje.

Zatím rodička tvá šedá

kdesi v dálné vesnici

v soužení a strastech sedá

na dubovou stolici,

čítá s touhou, teskným chvěním

roků řad těch každým dnem,

kdy se vrátíš s postavením

a se zvučným titulem...

Hochu, znáš ten obraz hrůzný,

kde se lstivým útěkem

Štěstěny zjev nese luzný

před letícím člověkem?

Zříš, že padne v propasť s koněm,

zříš smrť za ním příšernou,

jež se šklebem vztáhne po něm

holou, žlutou ruku svou?

I ta sláva, hochu milý,

lákavým jest šálením,

illusí, jež zraky mýlí,

hořkým, marným trápením,

vzdušným zjevem, za nímž hnáti

musíš divým klopotem,

po cestě se mýto platí

slzou, krví, životem...

Obrať, hochu, zanech snění,

nedej zmást se fantomem,

vstoupni v denní lopocení

moudré prosy zákonem;

a byť nadlidská i síla

vřela, plála v hrudi tvé –

nech té honby, toho díla,

potlač touhy neblahé!

Za každý list lauru planý,

který urve tvoje dlaň,

musíš platit na vše strany

hroznou netušenou daň:

hlupci, sobci, zákeřníci

seberou se na ručesť,

budou rváti s chladnou lící

jméno, myšlénky tvé, česť.

Vzpomeň na svou chudou matku,

pohleď na svůj nuzný byt,

hleď si čilým duchem v krátku

školní moudrosť osvojit,

vrhej se k ní s zanícením

s první zorou každým dnem –

budeš mužem s postavením

a se zvučným titulem.

Stloustneš klidně, budeš blažen,

dobrý, řádný bonvivant,

sobci, hlupci budeš vážen,

zákeřníky obáván;

při tvém pohřbu budou líti

slzy se a mnohý vzdech,

černý rámec budeš míti,

chvalné zmínky v žurnálech...