MLÁDENCI.

UŽ mi svítí slunce tedy

dnes na cestu naposledy;

krásný byl ten boží svět,

ve květu svých mladých let

já ho musím opouštět.

Napřed vám, ó drahá máti,

musím ještě s bohem dáti,

za všecko vám díky vzdát;

vy jste mě, já vás měl rád,

buďte zdráva nastokrát!

Vaše ruce, otče milý,

tak se pro mne klopotily;

na stará jsem léta sám

chtěl se odvděčiti vám,

teď to Bohu odevzdám.

Družičky, jak hrstkou kvítí

přišly jste mne provoditi,

s věnci myrty zelené,

celé bíle oděné,

s bohem, družky milené!

Mládenci, již vemte hřeby,

víc mi není zapotřebí;

jedni rakev přiklopte,

druzí slzou pokropte,

třetí mar se uchopte.

Od kostela zvony znějí

a ten jeden nejteskněji,

co by byl tak krásně zněl,

kdybych k oltáři byl šel;

teď mi hrany zvoní, žel!

Jděte již, a ze hřbitova

k radosti se vraťte znova;

se mnou se tam rozlučte,

prach můj prachu doručte,

duši Bohu poručte.