Mládí bouří, žilami se vzteká,

Mládí bouří, žilami se vzteká,

trhá okovy a plaší těžké dumy,

boha nezná, jenom v smrti se ho leká

a věří všemu, porozumí

chodu duší s boha na člověka.

Ohněm plápolá a pěnou naděje kypí,

violkou voní,

cinkotem radostí zvoní,

zapomíná zimy stínem vděčné lípy.

Mořem burácí, o bázni neví,

miluje teplé měsíční noci

a v nich smavé děvy.

Však tikot času také ho zbodá

a elixír žití mu nejde ku pomoci.

Škoda ho, věčná škoda!