MLÁDÍ REPUBLIKY.

Zřím vás v duchu, děti, ze své cely,

na tisících sokolích jak perutí

do Prahy jste v touze přiletěli

mladých prsou v rozvlněném vzedmutí.

V očích planou jiskry budoucnosti,

snící, jak se jednou plně rozhoří,

až se křesání a příprav zhostí,

jaká záře bude od hor k pohoří.

Dívky vidím: od chrp, máků v poli,

od sedmikrás k růžovému poupěti –

junáky též: kmeny, nad okolí

snažící se vyrůst v mocném vzepětí.

Volnost rodila již vaše šiky,

nejste, jak my byli, děti poroby;

vidím ve vás mládí republiky –

kdo to myslí, že ji sobě podrobí?

Jako kdysi otcové a matky

bez bázně, že vrahové je probodnou,

přímo v osudné šli křižovatky –

tak i děti pravou cestu uhodnou.

Hle, jak radostným vpřed míří krokem

ve sraženém šiku, rámě k rameni –

nezlekány hrůzyplným rokem

dí: Hle, z nás jak nová síla pramení!

Svobody jsme děti, sílu těla

pro ni tužíme i ducha povzlety –

zloba kdyby napadnout ji chtěla,

k obraně se zvednou paže tuhle ty.

Odeženou houfy dravých ptáků,

shasí lačné jazyky zlých požárů,

by zas vlajky sedmikrás, chrp, máků

radostně vlát mohly se svých stožárů.