MLÁDÍ ZPÍVÁ.

Na větvi života sedím, naivní ptáče,

a zpívám naděje píseň před úsvitem nového dne,

jsem bílá jak májová bříza, jež k slunci se toužebně pne,

a jako děti, jež hrají si na louce,

jež chystá barevný koberec pro průvod Božího Těla,

na prahu života lehýnce tančím a jásám,

jak bych se na celý předlouhý život předem vyjásat chtěla.

V slunci tančím, paprsky chytám,

ve vlas si je blaženě vplítám –

Srdce mé vlaje jak prapor na pospas větrům, jenž volně je dán,

má sladká pošetilost v jarních hrách dětinně jásá,

bosá a prostovlasá,

svět leží přede mnou dokořán...

Neskrblím požehnáním svých darů,

jsem kavalír rozdavačný, jsem nespořivé, bohatýrské mládí,

světem jdu s otevřenou dlaní s důvěrou děcka, jež dojímá, hladí,

úsměvy rozdávám na potkání, neb vím,

je slunno a volno na světě tomu, kdo rozdávat umí, –

láskou se dohovořím s bratry, těch,

kteří mne zranili chladem, zapomínám zakleta v teplé své dumy.

V slunci tančím, paprsky chytám,

ve vlas si je blaženě vplítám,

očima modře rozhořelýma důvěrně hladím celý svět –

svých kouzel neznám, plna jsem chvění,

vod jarních příval ve mně se pění,

s větrem v dál toužím se rozletět.

A jako dni před vinobraním jsou podivně

slavnostní všecky mé sluncem a vůněmi opilé dni;

do únavy denně se brouzdám v illusí trávě naivní,

vím, že nic nevím. – Vím jen: zítra, či pozítří

přijde život, požádá mne a já se mu radostně vzdám...,

v náruč jej strhnu, probudím se jak večer vítr

ve stromech ze sna a všecko se zažehne ve mně v šílený plam.

V slunci tančím, jitro své čekám,

sedmikrás něhu ve vlas si vplétám,

na duši mé leží ještě rosa a dětský pel na růži úst,

budoucnost ve mně ještě blankytně dřímá,

zítřek chci uchopit rukama statečnýma.

Já doufám, já věřím, já žiji, chci růst...