MLÁDÍ.

Jsem dosud mlád?... Ó, vráska není vryta

v mé čelo ani jediná,

můj rozum zdráv, má paměť svěže hbita,

v let křídla duše rozpíná.

„Jsi dosud mlád?“ tak našeptává ve mně

kýs tlumený a divný hlas,

jak příšera se blíží tiše ke mně,

jak ozvěna se ozve zas.

Jsem dosud mlád!... Zor můj je jasně čistý,

v něm plane hvězda Ideál,

dál k cíli kráčí pevně krok můj jistý,

byť vítr ostrý vstříc mi vál.

„Jsi dosud mlád?“ Zřím v bázni do zrcadla,

tvář mou tam jeví plochy jas...

A znovu zřím, že tvář má nepovadla,

že jíním neprokvet’ můj vlas...

Kde mládí mé?... Tak smutně ptám se znova,

kdy doma sedám ke stolu,

kdy náladu chci líčit barvou slova

a city v rýmů šveholu.

Mých dvacet let!... To verše létly hravě,

jak lehké víly tančily,

jak motýli se mihly v šťastné hlavě,

jak rolniček sbor zvonily.

Ó, dvacet let... To Musa přišla denně

do jizby chudé pod střechou,

já hlavu klad’ jí v ňadra roztouženě,

dech její byl mi útěchou.

Teď Mefisto se přes rámě mi dívá,

zrak vbodá v mojich veršů spád,

když před ním uniká má Musa snivá,

jej slyš se smát: „Juž nejsi mlád!“