Mládí.

Noc tichá, tmavá dole; hvězdno nahoře –

ach, snivě oko bloudí v světel táboře.

A zvolna zastaví se u hvězdičky kdes,

jež povznáší se výš a výše do nebes.

A obdivuje lesk a čarokrásný třpyt,

jenž kouzelně se lije kolem na blankyt...

Však náhle žhoucí slza po něm přeletí:

má krásná hvězda klesla v mračen objetí...

I hledím v zamyšlení v tajůplnou výš:

ó již se oku mému nikdy nevrátíš!

Tak mládí moje sličné, květů bohactví,

mých tužeb hvězda krásná, snů mých junáctví,

a probájených nocí písně rusalky:

vše odletí mi záhy, záhy do dálky!...

Ej, však juž čas býť mužem, bystrým sokolem,

čas rozepnouti křídla, blýskať kolkolem!

Vždyť pochopiti svět a žití bohactví

jest teprv velkolepé, pravé junáctví!