Mladoň.

Zalkali tam k Tvůrci Hospodinu

na nebesích předků duchové,

co už dávno v trýzni ledové

odelkáli těžkou vlasti vinu.

„Život vrátil’s Noimovu synu,

odevírals víko hrobové,

dej by vlasti naší synové

zdvihli též se z temna hrobu klínu.“

Utichli i hlas jich srdce vřelý.

Tvůrce tvář se září v milosti

a on k zemi hledě ústy velí:

„Trudný velmi, lide, dán ti podíl,

má však láska nemá změrnosti;

nuže živ buď!“ A mladoň se zrodil!

O ty duchu, božský velikáne,

jehož činem sami zdiveni

bozi přičtli k svému plemeni

a se pyšní všichni nebešťané!

Kouzelníku, který zpřetrhané

mosty spojils v čárném umění,

co nás druhdy k slávy temeni

v lesku vedly – jiným k zášti plané!

Krásněji už pěvec od Dunaje

jméno Tvoje nemoh’ vyložit:

Mladoněm Tě v písni nazývaje.

Neboť Tebou k zemi sestoupily

jarosť ducha, růžný zory svit

a omladil kmen se poloshnilý.

Slávou jat a ducha velikostí

lýru svou jsem k písni rozechvěl,

chvalozpěv bych zvučný Tobě pěl

znějící až nebes ku výsosti.

Zpívám ducha Tvého božské ctnosti,

nebes výš, kde zrak Tvůj věstí dlel;

činy tvé, co národ s chloubou zřel...

lid však volá ke mně v hněvivosti:

„Ustaň pěvče smělý – darmo vtírá

píseň Tvá se říc’ mu dlužný dík:

co nám Mladoň, nezjeví tvá lýra.

Cítíme to srdcem – v slovech němi,

nepoví však žádný smrtelník!“

...A má lýra v úctě klesá k zemi.