Mladost Orfeova. (I. Chiron.)

Děl Chiron k Orfeovi: Jsem juž starý,

juž zimy chlad a léta parné žáry

dost dlouho snáším. Honit zvěř mne mrzí.

Dle toho soudím, že juž umru brzy.

Co dělat? Musím klidně v Hades jíti,

neb nejsem bohem. Žíti! žíti! žíti!

kol volá všecko a vše mříti musí.

Však nejlíp je to. Vždyť se život zhnusí,

to dobře vědí nesmrtelní bozi. –

Nu, spočítals juž ovce vše a kozy

a balvanem vchod chlívu zatarasil?

Hleď, Helios juž pochodeň svou zhasil

a svět jde spat. Pojď, něco povím tobě:

To v mužství mého bylo šťastné době,

kdy Oetou jsem se honil, kentaur divý,

nymf stopuje běh přes hory a nivy.

Šlo k večeru, byl podzim jak dnes právě.

Tu malé děcko našel jsem tě v trávě,

tys ležel spící skály na úbočí,

a mlhou blýskaly se vlčí oči

a vítr vanul hluboký a ostrý;

ze stromů kolem byly pouhé kostry.

Já navracel se domů, zřel jsem tebe,

já všim’ si, jak je zasmušené nebe

a zlá jak bude noc; já v divém chvatu

jsem tebe zdvih’ a odnes’ v svoji chatu.

Tys procit’ brzy. Krbu mého plamen

do výše spěl, na rozpraskaný kámen

mé sluje kreslil stíny gigantické.

Já zřel v tvé oči, celé žití lidské

jsem vyčet’ z nich, mně bylo tebe líto.

Ty dítě do medvědí kůže skryto

jsi na klíně si kentaurově hrálo

a v ručky tleskalo a tak se smálo,

že jiný život vzpučel v mojí rokli.

A denně vedrem znaven, zpocen, zmoklý

já s jiným citem navracel se domů,

neb jako květ na skály pustém lomu

tys dítě rostlo mi co zázrak bohů.

Já dal ti všecko, co jen mám a mohu,

já naučil tě všemu, málokterý

z těch lidských synů, které údol šerý

tam hostí, umí tak se na lov hnáti

a tětivu tak pevně napínati,

tak vlásti oštěpem a tak lvy krotit.

Já učil tebe chodit, rvát se, potit,

den krušně strávit, v noci dřímat sladce.

Já řekl k tobě, první bůh je práce,

a proto ti, jež Olympu mrak halí,

jsou bídní, chabí, ničemní a malí,

neb zábava jest jediným jich cílem.

Ty, hochu, pracuj! Každým novým dílem

jsi vyšší o píď a těch pídí řada

se na obrovskou výši časem skládá

a hvězdám tebe sblíží. Víš, že kruhy

na kmenech jsem ti ukazoval? Tuhý

ten život práce nechá v tobě cosi,

co rovno kruhům těmto. Do rákosí

pták vpadne s písní, šťasten v něm se ztrácí,

leč včela lupem bohatá se vrací,

ač s prázdnem vletla do kalichu květu.

Ta moudrost, s níž se můžeš blížit světu,

bys opanoval jej, věř, ta je stručná.

Hleď, bohů nesmrtelných sláva zvučná

ta letí světem, jest však echem, pěnou.

V své sluji kentaur s lebkou zamyšlenou

jí pohrdá, v své síle sobě stačí.

Ples šťastných často podobá se pláči,

a každý nerozezná to, co třeba.

Ty umíš sobě dobývati chleba,

to nejnutnější znáš, teď umíraje

ti mohu cizí ukázati kraje,

neb nezavedou tebe třpytné trety

a marné sny. Jsou ještě jiné světy,

o kterých nevíš, dozvíš se však hnedle.

Jsou propasti, juž jednou šel jsi vedle,

má ruka tebe v čas však zadržela.

Zda pamatuješ, kterak zdivočelá

k nám v noci Maenada kdys zabloudila?

Tvor neznámý ti, jemná, hebká, bílá,

vlas rozpuštěný steré vděky skrýval,

zrak něhou lásky, ohněm chvěl se, stmíval

a blouzněním se duly její prsy.

Jak běžela za vřavou, Baccha trsy

a keře zranily ji, krve nachem

byl thyrsus její skropen, v snění plachém

tys na ni patřil jak na zázrak cizí.

Cos táhlo tě k ní, pud však velký, ryzí

mnou vypěstován vášně žáru bránil,

a hoch, tys mudrcem se mužně stranil

jejího oka, zkad se blesky draly.

K nám cymbály a flétny doznívaly

a sama v tísni révy, svlačce, chmele

se ona smála v naší sluji ztmělé,

v ní kouzlíc dithyrambu božské krásy.

Jak zlaté plály očí její řasy

a šíje úběl srdci: Miluj! kázal.

Já nedbal tebe, houžvemi ji svázal,

a nechť se bránila jak pardal hbitý,

já do kouta jí mrštil, pod kopyty

jsem svými zcuchal směšnou její zdobu.

Vím, vyčítals mi ukrutnost a zlobu,

já nemoh’ jinak. Když však zoře jitra

k nám vnikla, poznals, jak má duše chytrá

ti uspořila stud a oklamání,

jak moudrý je, kdo vnadidlu se brání.

A druhého dne vyšla z naší chyše.

Jak vešla hlučně, tak odešla tiše,

stín té, jež byla, a já k tobě pravil:

Ten oheň v její oku, ten jen trávil,

leč nehřál blahem. Ty jsi byl mi vděčný.

Jeť řetěz našich bojů nekonečný;

jde z Erebu a ke hroudě nás váže,

po článku článek rozbíjí tvé paže,

on roste znova jako hlavy draka.

Tu ctižádost, tam horká chlipnost láká,

tam podlost cení zuby nízká, chabá.

Ty zápasíš a síla tvoje slabá

tím bojem nekonečným v obří vzrůstá,

až v posled přece skloníš lačná ústa

ku misce, v níž se nektar klidu tají.

Ó sady Hesperidek, v kterých zrají

ty zlaté plody moudrosti a síly!

Teď ještě slovo a juž dojdu k cíli.

Když našel jsem tě, vedle tebe cosi

se míhalo, jak luna do rákosí

když zlatý srp svůj hodí; sáh’ jsem k tomu

a sám nevěda proč to odnes’ domů,

já nevyznám se v tom, snad mohlo hračkou

to býti tobě, já však raděj rvačkou

a honem bavil tebe; kdes tu v klestí

to leží snad, nu vem to, snad i štěstí

tím dobudeš, já skoro bál se toho.

A sáhl v kout, kde kůží, klestí mnoho

se tmělo, vytáh’ z hloubi lyru zlatou.

– Ty poznáš, lidské cesty jak se matou,

však drž se slov mých. Lyra ta je dobra

snad k tomu, abys boha nebo obra,

jenž otcem tvým, si našel v světě spíše;

však nehledej ho ani; možná říše

byťs prošel hvězd a podsvětí, že k tobě

se nepřizná, ty moudrý stačiž sobě.

Teď znaven jsem, chci spát, juž dosti všeho!

Já umru. Ty však žij a poznáš, zlého

že stále víc, čím další bohů vláda,

že člověk vždycky více, než má, žádá,

že do přírody ničeho mu není,

že sám své vlastní tvoří utrpení,

i štěstí své, že všecko má v své dlani.

Kdo žízniv je a po zdroji se shání,

jej najde vždy, kdo leží líně v poušti,

zdroj k němu nepřijde a ptáče v houšti

se vysměje mu, pakli umře žízní.

Tak s bohů vždycky celou je to přízní,

chtěj ty a chtějí též – vše jinak darmo.

Hleď lidem vyhnout se, neb těžké jařmo

vždy člověk chystá pouze na člověka,

až pán i oběť, ničemný stín stéká

do Elysejských niv neb v luhy Hadu.

Pojď ukázat mi slunce, hleď, jak stádu

se rovná tlum těch černých, těžkých mraků.

Juž v nich se ztrácí. Cosi též v mém zraku

se míhá. Kybely dech velký cítím.

Kde její prsy jsou? Blíž, ať je chytím,

však počkej, dohoním já mračna v trysku!

A Chiron pad’ jak cedr na skalisku.