Mladost Orfeova. (II. První píseň.)

Kles’ Orfeus na kmeta mrtvé tělo.

Co v jeho ňadrech divou bouří hřmělo,

to neznal ještě, posud nepocítil,

i bylo mu, jakby se v prázdno řítil,

jež nemá dna, jej dusilo to v hrdle

jak těžké hroudy žárem léta ztvrdlé,

a víčka pálila ho. Slza jedna

by dobrodiním byla mu. Noc bědná

a dlouhá nad ním roztáhla své sítě.

I cítil, že je přece slabé dítě,

že samota je zlem. Seděl jak tupý

před mrtvolou, a draví, lační supi

hruď stále rvali mu a křídly bili

„jsme bolest“ hýkajíce. Jednu chvíli

mu na mozek to sáhlo silou divou

jak žhavý spár. Svit jitra letěl nivou,

když otevřel sluj dojat žití ruchem.

Vše lhostejným však lovil zrakem, uchem,

a Helios než do vln moře klesl,

na skále příkré hranici juž vznesl,

na vonné dříví olej s mlékem nalil,

kentaura tělo vložil tam a spálil.

Dým k nebi spěl ve modrých vločkách tiše.

Šel domů Orfeus, že myslí, dýše,

že cítí, trpí, sám nevěděl ještě.

Že přilet’ mrak a velké kapky deště

na sluje stěny tloukly divým vztekem,

že vítr kvílil jak šílence jekem,

vše neslyšel on. Neb druhá noc tato

děsnější prvé byla. Vše mu vzato

je smrtí Chirona, to teprv cítil.

Co s životem, kde paprsk, jenž by svítil

mu do tmy této? kentaur vším byl jemu,

i otcem, matkou, druhem, proti zlému

štít bezpečný a k dobru pevné křídlo.

Byl jemu tím, čím poutníkovi zřídlo

a hladovému chléb a chromci berla.

Byl drsný, tuhý jako škeble, perla

v níž ukrývá se, velký soucit božský.

Byl mudrcem, zřel v světů vznik a trosky

jak ten, kdo váží nic a přec s ním cítí.

On prostý kentaur znal tu cenu žití,

jím nezhrdal, však po něm nesešílil,

a vším jen v přístav jeden, k dobru pílil.

Co bez něho? Vždyť nikoho víc nemá,

vždyť k jeho bolu příroda kol němá!

Co počít? Palici vzal kentaurovu,

jíž ozbrojený vycházel vždy k lovu,

a chtěl si rozbit lebku jednou ranou.

Vzmach ruky. – Klesla. – V koutě cosi stranou

tam blýská se a zlatou hvězdou plane,

kyj pad’ mu z dlaně, slza z oka kane –

ta první, velká, šťastná, dobročinná –

jde, shýbá se, za slzou slza jiná

jak ručej kypí, v tváři se mu honí

a táhlým tónem v strunách lyry zvoní

tak dumně, jemně, kouzelně a tklivě.

Chyt’ lyru v náruč, sáhl v struny divě

a jako bouř, v které však souzvuk vládne,

to znělo slují, tón do tónu vpadne

jak paprsky dva kouzelného světla.

Od skály stejná bouře vstříc jim letla

a v dírách krápníků a v dírách stropu

se skrývala a rostla na potopu

tak měkkých, teskných, žalujících zvuků.

Proud tónů dozněl, jiný dal mu ruku

a stěny holé, rozpraskané skály

v jas ztopeny se smály, plály, hrály

a z moře toho postava, hle, bílá

jak světlý stín, se zdálo, vystoupila

a s úsměvem prst kladouc na svá ústa,

„Jsem naděj!“ řekla. Skalní rokle pustá

tím zvukem vzplála, jakby chtěla kvésti.

Ne, uvnitř déle nemohl to snésti,

ven musil, rychle, hned. Po těžké bouři

byl večer tichý, hory v modrém kouři

se stápěly, stín mraků letěl dolem

a tráva, stromy, keře plály polem

ve kapkách; kdesi ukrytý pták zpíval

a ručej vzrostlý v strže temno vlíval

déšť drahokamů. Na západě v směsi

mrak těžký visel nad modrými lesy

jak zbytky blesky ztrhaného hávu.

Nach červánků rost’ velkou na záplavu

a barvil v purpur obzor nejzadnější.

Houšť keřů byla rovna černé skrejši,

v níž zlaté mouchy jako hvězdné body.

Vzduch prosycen byl vlahou, stružky vody

jak zrcadla se leskly. Blankyt širý

se hloubil víc a více. V struny lyry

sáh’ Orfeus a divná tíseň tajná

hruď sevřela mu, nesmrtelná, bajná

jej prodchla síla a ta cizím divem

ve struny přešla, a v tom tichu snivém

ku hvězdám v slovech první písně letla:

„Jsem Orfeus. Má hruď je plna světla,

hrsť prachu jsem, však dechem oživena,

jak můra chvím se, která do plamena

chce vrhnout se. Mne rovněž cosi láká

do neznáma. Mám v sobě duši ptáka

a sílu obra. Rád bych letěl výše,

kam, ani nevím. Cítím jen, že dýše

mi jiný vzduch dnes kolem horkých skrání.

Jak modrý motýl ulít’ by mi z dlaní,

mé slovo letí s rtů, jej darmo dusím,

jej darmo chytám, musím pět a musím

dál bušit v struny, ač nevím, proč znějí.

Jsem Orfeus, zřím v propasť, letím, pěji!“

Ty zvuky zněly kvapně, nesrovnale,

jak ohlas, který zbuzen mluví k skále,

jak první jásot ptačí v modrém vzduchu,

jenž chvílemi se tají v bouře ruchu,

když vzdalujíc se hučí na odchodu.

Jen slova krátká, výkřiky! Leč v shodu

to přecházelo, srovnaleji, plně.

Svou příbuznost to našlo v šumné vlně,

ve huku hvozdů, ve balvanu pádu,

ve snětí praskotu, ve vichru svádu

to rostlo, jakby mluvily v tom hromy:

„Ó země! vzduchu živý, staré stromy!

ó vše, co lítá, běhá, krouží, leze,

ó brázdy polí, svlačcem zkvětlé meze,

ó vrásky skal, ty ticho v rozsedlinách,

ó ševeli, jenž rosteš v bouři v třtinách

u rybníka, vše ze strun se mi roní.

Já cítím cosi s tlupou divých koní,

když v nozdrách blesky s rozježenou hřívou

jak bouře letí polekanou nivou;

do hnízd se dívám, já se pod zem stajím,

já zrna klasům, vůni růžím vbájím,

zem objímám, s ní žiju, s ní se snoubím

jak svlačec s kmenem. Výšinám a hloubím

jsem příbuzný, já mluvím ku životu;

jak na svou matku já se dívám v hmotu,

zkad všecko vzniklo a kam všecko klesne!

Ó moře velké, nekonečné, děsné,

jež koupáš stříbrem staré nohy země,

já pozdravuju tě! Ať v jasu, temně

ať duníš, bouří zahaleno v stínu;

opěvám perlu, která v škeble klínu

po tichu zraje jako v duši píseň.

Já nořím se v tvých kapradin, řas tíseň,

zřím bezdna potvory, tvé mloky, draky,

jenž z pravěkého slizu noří zraky

jak hvězdy kalné. Cítím hlubin vření,

ve vichru lkám a v bouře burácení

jsem lodi ples, když vjíždí do přístavu.

Ó noci, ty mne ukrýváš v svém hávu,

tvé křídlo z moře dna a z roklí vzchází

svět objímajíc, velká, beze hrází

máš v klínu hvězdy i Helia oře.

Já v sluncí, vlasatic se míchám moře,

v jich dráhy bludné. Honím mlhoviny,

v nichž nových světů rodí se tlum jiný,

já slavím pasy nebe, v zvířetníku

tlum bajných zjevů, směs, jež v každém mžiku

se mění, louku nebes věčně zkvětlou.

Miluju měsíc, bílou růži světlou,

jenž chví se mezi nimi plný touhy.

Já cítím s tmou, v níž velký čas a dlouhý

vše spalo jako děcko v klínu matky;

já cítím odpočinek, mír, klid sladký,

skráň v světle mám, mé po růžích jdou nohy.

Čas oslavuju, který zrodil bohy

a jenž je zdrtí rovněž, jak je zrodil;

zřím osudu v tvář, jenž mne na svět hodil

bez vůle mé a mého přičinění.

Je temný, děsný, plný tajných vření,

však nad něj proniká má zřítelnice.

Ó Chirone, nepoznal bys mne více;

mé mladé oko teď juž dále vidí.

Smrt velebím, k nejlepším lékům lidí

ji počítám, juž víc mi není děsem.

Já v porod, v mření, v přechody zřím s plesem,

vše chápu, odpouštím vše, starce vráskou

jsem dojat jak úsměvem děcka: Žízním láskou!“