Mladost Orfeova. (III. Eurydike.)

Svět cizí otevřel se Orfeovi,

jak bájí kráčel; každičký den nový

byl jemu triumf krásy, štěstí, vděku;

ne k přírodě, on mluvil ke člověku,

ne k vesmíru, on mluvil k srdci lidí.

Byl náhle okem, které všecko vidí

a proniká vše, uchem, vše jež slyší.

Všem, kteří chýlí ke rtu bolu číši,

byl rosou útěchy a v jiných plesy

byl plesů vrcholem. Ó velké lesy,

jak miloval vás! jak vždy k vám se vracel

po dlouhé pouti, v šumu vašem ztrácel

stín slední únavy a bouřné vřavy.

Zde v trávě zvonců květy vedle hlavy

snil dlouho, v azur noře beze hrází

zrak zpilý. Cítil, že mu něco schází,

víc nežli píseň, neměl pro to jmena.

Ó touho věčná! – Hlavu zved’. Hle, žena

ve trávě mezi kvítím před ním stála,

zrak sklopený tkvěl v zemi, ústy hrála

jí vlna světla jako úsměv dětský.

Kdo jsi, co chceš? – Já tvoje kroky všecky

juž dlouho sleduju tvým zpěvem zpita.

A chvěla se. – Vím, ty jsi Afrodita;

co na mně chceš? – Ne, já jsem Eurydika.

Zvuk písně tvojí tak mi v duši vniká,

že miluju tě. Odežeň mne třeba,

chci lásku, jako hladový chce chleba.

Vím, řekneš: Nech mne snít, já nemám času,

já hledám víc, než chápeš, hledám krásu

a souzvuk ve všem. Hleď však, na mé tváři,

kde nyní světlo se stínem se sváří

(svit radost má a stín má bázeň tvoří),

se obé pojí. Orfeův zrak hoří,

když patří na ni. – Ty chceš jíti se mnou,

v jas poledne i v noční tiši temnou?

– Vždy, všade! – Mou být stále? – Zcela tvojí!

– Nuž tedy pojď, buď věčnou písní mojí!

A druhého dne Orfeus tak zpíval:

„Já Orfeus před láskou jsem se skrýval

jak sova noční. Proč? – já neznal něhu

a sladkost její. V moři žití k břehu

já bál se přivázati člun svůj vratký.

Ten břeh je láska. Odpočinek sladký

teď kyne mi pod cedrů šumným krovem.

Já miluju! Zřím v světlo! V lesku novém

mi svítí hvězdy, neb jdou z jejích očí.

Je láska prales, kdo tam jednou vkročí,

je okouzlen a zpět nenajde cesty.

Já prošel pouští, nivou, polem, městy

a všady jsem ji viděl. Blázen pouze

ji zapírá. Olymp se chvěje v touze

a Ereb tmavý sladkou něhou vzdychá.

Což teprv země! Rychle, jděte zticha

jak stíny, tam zřím milence, jdou vřesem!

Dva ptáci letí polem a tam lesem

dvě srny tíhnou, a nad mojí hlavou

dva motýli se třesou! V kadeř plavou

zapadnou tobě jak dva lístky růže.

Pojď, stezkou úzkou musíš ke mně úže

se přitisknout, neb šípek u cest bodá.

Tvůj krásný obraz ukáže ti voda,

jež dřímá v slunci; krásnější však mnohem

kdy na mém srdci zastíněna hlohem,

v němž mláď má pták, tvá hlava odpočívá.

Tvé srdce nyní v mojich ňadrech zpívá

a moje chví se v tvojich křídlem ptačím.

Já cestou v jakýs lesní šer se stáčím,

kde růže kvetou, jsem jich vůní zmámen.

Tys rozpustila vlasy, bílý plamen

máš na čele, a křídlo máš, tys Psyché!

Jak zlaté mouchy v lesní klenbě tiché

sny moje krouží kol tvých ňader, drahá!

V tvých očích kouzelná se chvěje vláha,

jež do lilije padla z lunných svitů.

Pojď, kroků ruch se tlumí na pažitu,

jenž plný anemon. Les teplem sálá,

mech zkvětlý chví se. Lásky hymna stálá

od rána v noc nad výši moře stoupá,

až zlatá labuť kde se v modru koupá.

Já žehnám cestám, jež se v šeru tratí.

Ó milujte! Jsou milující svatí!“