MLADOŽENKA.

Sedí Katka v krášlena,

sedí, ručky v klínu,

na nohou má záhybové

čižmy z karmažínu.

Na mladého čeká muže,

zlatě hoří oči,

čeká, že s ním při cymbálu

do kola si skočí.

Vstoupil Janko do komůrky

bez chyby a hany

sváteční má košulenku,

mentěk šňurovaný.

Letí k milé: „Hudci hrají,

pojď se v kole svíjat,

pojď se točit, vykrucať se,

podkovkami sbíjat.“

„Ach, já nemám podkovečky,

Janičku muj zlatý,

jak že budou pokreskávat,

nožky mé a paty.

Ach jak bych tě, Janko zlatý,

chtěla pocelovat,

kdybys mi chtěl na čižmičky

podkovečky kovat!“ –

Laškali se, hovořili,

pozvedla svou nožku:

„Podkovej mě, můj Janíku,

podkovej mě trošku.“

„Co mám kovat? Sotva vidím

malou tvoji patku;

nechci kovat, ale líbat

drobnou svoji Katku.“ –