Mladý básník.

I já jsem zrozen básníkem,

i mně jest lýra dána –

jen škoda, že ten nástroj můj

nemá lepšího pána.

Já malý jsem se narodil

a plakal, že jsem malý,

a budu plakat věčně snad –

což platny moje žaly?

Mně není Bohem souzeno,

bych s velikány chodil,

a proto věčně zůstanu

tak, jak jsem se byl zrodil.

To štěstí moje jediné,

že jsem já básník mladý,

že mohu dlouho, dlouho snad

umírat ještě hlady;

že mohu ještě drahný čas

své chromé verše robit

a jedním dechem líbat svět

a druhým naň se zlobit.

To básnické mé nadšení,

jež po rájích mne vodí,

se věru jaksi podivně

k té všední bídě hodí.

Tu slastí rajskou opojen

v zápalu svatém plesám –

a hlady na to zmořený

na lůžko bídy klesám. – –

Mně útěcha jen jediná,

že nikdo o mně neví;

že nehrozí mně vavříny

ni recensentů hněvy.

Jáť v koutku svém jak cicada

svou tichou píseň cvrčím

a když mne zpívat omrzí,

do kapsy lýru strčím.