Mladý drotar. (II.)

Aj, jak zlá jest Tater vina,

že se nebe mračí na ně?

neboť z pust, hle, Maďařina

jako divá letí saně.

Jemný v Tatrách větřík duje,

jasnější se nebe klene:

proto Maďar pouta kuje

na Slovensko zubožené.

V malahontské ve salaše

zlá se valí, zlá pohroma;

vše na horách prchá plaše –

mladá žínka sama doma.

Letí rychle zlá zvěsť v kraje,

letí drotar k horám ruče;

divné mu to v srdci hraje,

oj, a což tak srdce tluče?

Srdce tluče – domovina

v kouř se halí po nebesa,

a hle, kol jak Maďařina

tam se mihla krajem lesa.

Letí drotar – sotva dýše,

letí Maďar jako střela,

a unáší v lesin skrýše

poklad vzácný nad anděla.

Oj, tu salaš – toužně volá

mladý sokol sokolici....

Odnes’ však ji do údola

vilný Maďar se šavlicí.

Po horách i po dolinách

bloudí drotar bez oddechu;

touží za dne, touží ve snách,

nikde o ní, nikde slechu.

Široké jsou pusty pláně,

kopyt koňských na tisíce. –

Aj, jak zpustly Tater stráně –

mladé žínky není více....

Mladé žínky není více,

mladý drotar hořem vadne,

a uvadlé jeho líce

přijmou v náruč vlny chladné.

Se Kriváně slunka záře

po horách se kolem lije –

mladý drotar – siné tváře,

mladá žínka – kde, ach, nyje?