MLADÝ HROBNÍK ZPÍVÁ.

Slunce spí v dálkách. A noc je tak tichá,

jak srdce Tvé, než láskou k životu se probudilo.

Smrt do cesty mi mrazem s polí dýchá.

Oh, žije někde ještě, co by nesklamalo, nezradilo?

Dny byly tolik jasné a sklamaly přece,

a květy, které věčně chtěly kvést, jsou dávno pryč.

Sny nejkrásnější utopeny v času divé řece.

Pro mrtvé touhy hrob mám rýt. Věř, je mi těžký rýč.

Co umřelo, to musím pochovati.

Všechno, i mrtvé illuse.

Bojím se hrobů dnes. Však nebudu se báti,

až zvyknu hrobníkově úloze.

Až zvyknu pochovávat s klidem

a házet více mrtvol na ráz do šachty,

a nové doly kopat mrtvým touhám, snům, dnům, lidem.

Jen jeden kopat nemohu: hrob, ve kterém máš odpočívat Ty.

Pro dnešní mrtvé včerejší jsou opuštěny rovy,

a také tyto zítra musíme zas opustit.

Toť právo nových mrtvých... Však přes ně, přes hřbitovy,

dál v život zbývá jenom na konec nám jít!

Život má více práva nežli oni,

je krásný přec, ač nutí často duši zabolet.

Je krásný, dýchá, žhne a pálí, řeže, konejší a líbá, chvěje se a voní –

Tvůj úsměv, šepot trav a vůně lesů, vítr mraků plný, hučící vodopád a slunce let.