Mladý mnich.

Zachmuř nade mnou se nebe,

ztemni se nad stavem mým:

černý háv nesnese tebe,

a můj stav pak ukrutným!

Neosvicuj víc mou celu,

slunce, nechtěj mi se smát;

nechtěj, k stálému bych želu

sám tu – sám se viděl stát.

Ha, to strašno, když se zírám

pochovaným pro ten svět,

když tu volně – ale jistě zmírám,

jako chladným stínem květ.

Srdce, jenž nenajde v žítí

stejné srdce k soucitu,

musí, sirotek, zajíti

po neznaném pobytu.

Bez naděje duch můj hledá

onu duhu, bláhy svit,

již na líčka psáno hledá:

„Trpte – vám je zvolna mřít.“

Srdce trp! ubili tebe

a můj život pust, co sen!

Ha osude, smíš i v nebe?

Budu i tam samoten?

Pročež slunce spadni s nebe,

nesviť v celu – hrob to můj:

černý šat nesnese tebe,

a žel plodí pohled tvůj!