Mladý mnich.

Nad mnichem, jenž vždy sám žil, smutný, zbožný, tichý

a bez dechu teď spí, zní bratří dumný zpěv:

„O Pane Veliký, na jeho nehleď hříchy,

o přijmi duši v ráj, a nás chraň pokušení!“ –

A mnicha mladého, jenž včera snil, dnes není.

Sbor kámen přivalil na rakev z hrubých dřev,

a ten, jejž neznal svět, jak stín do dálky zašel.

Ó duše čistá vždy, kdy sterý balvan buší

nám bolně v citů dno, kdy srdce v mukách zlých

si tesá vzpomínky na náhrobek své duši,

zda smíme ždát si víc, než aby život celý

tak tichý přijal hrob, jak cely tvé klín stmělý,

a aby na kříži se skvělo v červáncích:

,Ta duše nejkrasší si dráhu zvolila.’