Mladý řemeslník Jaroš.
Liboval si v pěkné dílně,
pracovat chtěl rád a pilně
nezkušený tovaryš.
Štváč jak zajíc sluchem stříhal,
a jak kocour chytře číhal,
jak by lapil mladou myš.
Jaroš kráčel svižným krokem,
ohlížel se jasným okem
maje první výplatu;
v elektrické městské záři
vidět bylo v lepé tváři,
že jest v milém záchvatu.
Výdělek svůj v hlavě čítal,
blahou budoucnost již vítal
a ty hojné úspory;
duchem letěl k rodné chatce,
k sourozencům, k otci, matce,
do dědiny za hory.
Přerušil mu sladké touhy
nenadálý pozdrav pouhý:
„Dobrý večer, chasníku!
Na procházce stromu řadou
posloužím Vám dobrou radou,
což rád činím ze zvyku.“
„V městě velkém mladí muži
ve vědomostech se tuží
nejlíp s druhy ve spolku;
bavíme se užitečně,
nasloucháme řečím vděčně,
čteme listy u stolků.“
„Já jsem spolku jednatelem,
kde kdo zná mne v městě celém,
zkušený jsem společník;
kdo se octne v blahém kruhu
upřímných a věrných druhů,
přátelský mi vzdává dík!“
„Příteli, i Vy k nám vstupte,
za dvacetník sobě kupte
leták ten i stanovy;
z výtečného toho tisku
nabudete mnoho zisku,
starých mravů obnovy.“
„Po úkolu pracném, denním,
rozmluvami, dobrým čtením
zjasní se Vám mladý hled;
naleznete milou těchu
jistě sobě ku prospěchu,
oceníte všechen svět.“
„Nedal jsem Vám radu planou!
S Bohem! Zítra na shledanou
s váženými přátely!
Uvidíte život milý,
život v pravdě ušlechtilý,
zvláště každou neděli!“
Jaroš stál jak omámený
splatil peníz naznačený,
svůdce rozloučil se s ním;
vážným krokem poodcházel,
tovaryš jej doprovázel
okem zřejmě žasnoucím.
,Tenť jest jistě přítel lidu,
ztrácí se již mému vidu,
dobrý rádce budiž zdráv!
Zítra půjdu bez okolků
do místností toho spolku,
uzřím, je-li ve všem práv.‘
Povečeřel ve svém bytě,
stanovy si četl hbitě
a též celé noviny;
četl dvakrát každou stránku,
rozčileně beze spánku
do půlnoční hodiny.
Druhého dne časně z rána
vroucně chválil Boha Pána;
z chrámu do spolku hned šel;
odevšad byl vřele vítán,
na pozdrav mu pohár skýtán,
jednatel řeč dlouhou měl.
Jaroš slyše řeči, zpěvy,
spokojenost velkou jeví,
čím dál, víc se radoval;
líbil se mu ples ten skvělý,
setrval tam po den celý,
nad obyčej sobě přál.
Doma arciť noc měl špatnou,
z rána chůzi ještě matnou,
nekonal svou práci rád.
Nočních schůzí častěj’ pykal,
ale rychle tomu zvykal,
v spolku tišil žízeň, hlad.
Časem vážně kroutil hlavou:
,Jdu-li přece cestou pravou?
Nezbloudil jsem na scestí?
Nejsou-li ti naši vůdci
nezkušených lidí škůdci,
jenž nás vedou v neštěstí?‘
,Ve spolku jsem již dvě léta,
blaho mé však divně vzkvétá,
blednou pěkné naděje.
Kdy pak slibované štěstí,
kteréž řečníci nám věstí,
již se na mne usměje?‘
,Nebudu se marně lekat,
trpělivě musím čekat,
až se věci obrátí;
časopis nám zjevně hlásá,
že se blíží naše spása,
že se všechno převrátí.‘
,Málo práce za plat velký,
naplní se sáček mělký,
zvučné slibuje se nám;
ničeho se nechci báti,
jako skála budu státi,
se soudruhy setrvám.‘
Strach se jemu v duši budil,
od sebe jej pivem pudil,
a zas minul celý rok.
Trudnějším se denně stával,
těžkou hlavu ve dlaň skládal,
nesílil jej sládkův mok.
Jednoho dne po výplatě
kráčel, jak by trn měl v patě,
doma v koutku usedl;
dlouho jako socha seděl,
zasmušile na zem hleděl,
než zrak vzhůru pozvedl.
Hned zas truchlou hlavu sklonil,
z očí hojné slzy ronil,
počal mluvit modrý ret:
,Nejdeš pozdě, trapný stude?
O, co ze mne nyní bude?
Mistr dal mi výpověď.‘
,Nechci hledět do zrcadla,
vím, že mladá tvář mi zvadla
a že kalí se mi zrak;
v mozku mi to hrozně hučí,
svědomí mne strašně mučí
jako zlý duch děsný mrak.‘
,V spolku lehkovážné chasy
nastaly mi strašné časy,
já jsem stal se darebou;
hříchy moje už se sčetly,
trestající Boží metly
jasně vidím nad sebou.‘
,Provinění má jsou mnohá,
spustil jsem se Pána Boha,
rodiče jsem zarmoutil;
ctít jsem přestal věrověsty,
na hříšné jsem zbloudil cesty;
blaho své jsem potratil.‘
,Šeptat bude každý vánek:
„Nebohý ten otrhánek
pil a zhnusil všechen šat.“
,Srdce mé dnes dobře cítí,
mám-li ještě dále žíti,
do rukou mne vezme kat.‘
,V mladistvém svém nerozumu
spustlým lidem bez výzkumu
do osidel zlých jsem šel;
tiskem zlým jsem nepohrdnul,
bídné lži jsem nezavrhnul,
i když neplechy jsem zřel.‘
,Zrovna tam, kde já jsem nyní,
přede mnou již byli jiní,
nejeden z nich zahynul.
Příkladové tito strašní
nezléčili mojich vášní,
hnusný vzor mnou málo hnul.‘
,Vzdoroval jsem Bohu Pánu,
sobě uchystal jsem hanu
jako bídník troufalý;
ó, jak rozum můj byl kusý!
Bůh mne zavrhnouti musí;
začíná boj zoufalý.‘
„Nezavrhne Pán Bůh Tebe,
smiluje se věčné nebe,
svatá Boží Rodička!“
Otevřela chvatné dvéře,
k synovi se plačíc béře
Jarošova matička.
„Nezavrhne Pán Bůh Tebe,
smiluje se věčné nebe!“
volá z celé útroby;
políbit chce svého syna,
ač jej tíží velká vina,
avšak padá ve mdloby.
Jaroš u své matky kleči,
křísí ji a nemá řeči,
až se ze mdlob probrala;
hořký pláč a žalná slova,
bolná slova Jarošova
matku v srdce bodala.
Nábožná a dobrá matka
promluvila slova sladká,
když si trochu oddechla:
„Přijela jsem, synu, k Tobě,
Bohu díky, v pravé době,
a řeč Tvou jsem vyslechla.“
„Nechci, abys ještě hlesnul
o tom, jak jsi hrozně klesnul,
ze rtu Tvých již všechno vím,
ale pro Bůh, Tebe žádám,
v duši Tobě prosbu skládám,
učiň, co Ti poradím!“
„Veliká jest Tvoje vina,
větší milost Hospodina,
kteráž Tebe hledala;
do záhuby časné, věčné,
do záhuby nekonečné
Tobě padnout nedala.“
„Ve zpovědi svaté zítra
obnov knězi rány nitra,
otevř jeho slovům sluch;
pro zásluhy Jesu Krista
zas Tvá duše bude čista,
posvětí ji Svatý Duch!“
„Třeba Ti, by i Tvé tělo
slušné, čisté roucho mělo
v kostele, kde sídlí Pán;
pro ten úkon svatosvatý
zjednám Tobě nové šaty,
neposkvrníš Jeho stán.“
Stalo se, jak chtěla matka,
Jaroše zas měla chatka,
klidná chatka rodinná.
Jaroš k Bohu zas se vrátil,
rodičů i svou strast zkrátil,
radost měla dědina.
Jaroš horlivě se snaží.
rodiče a choť svou blaží,
váží si ho širý kraj;
moudrou radou, vábným vzorem
mládeži v tom věku chorém
strojí zhusta zemský ráj.