Mladý rybák.

Víš, dívenko, nade splavem

jak jsem tenkrát v děctví hravém

tak vášnivě rybařil?

To jsem znával jen radosti,

to jsem vesel – bez starostí

blaze – ó přeblaze žil!

A Ty’s tenkrát děvče milé,

také jenom z dobré chvíle,

dlela ráda kol těch vod:

Sebe jsme se arci báli,

ale předobře již znali

já ten Tvůj a Ty můj chod!

Jak jsem nemoudrý já býval,

já se vždycky Tobě skrýval

za tím hustým olšovím:

Tys sháněla kolem splavu

zvédajíc a kloníc hlavu,

proč – ba ani sám nevím.

Kaménků pak’s nasbírala

a s nimi se ubírala,

pod vrbu Tě slonící:

Pak – .... (ó vemte si tu pýchu!)

házela’s v hlasitém smíchu

na mou tichou udici!

Mne to mátlo na počátku,

mnil jsem rybku mít na drátku,

a – již vrh’ jsem z vody ven:

Nic – – – a já se pozasmušil – –;

nu kdož by byl tenkrát tušil,

předce že kdos uloven!

Tu se’s teprv ukázala

smíchem v moldánky mi hrála,

a já volal, – jak to víš:

„Lovit chcešli takto asi,

to že snad na věčné časy

ničeho neulovíš!“

Běda, běda, již se vzdávám,

slova svoje odvolám,

dívko, já Ti ukřivdil:

vždyť to cítíme teď oba,

že to děctví byla doba,

že jsem tenkrát – chycen byl!