MLADÝ ZBOJNÍK.

Nad myslivnou sivý mrak,

měsíc dolů svítí,

v spánku šepce vřes a mech,

hlavu kloní kvítí.

V prosté síni krbu blíž

žena svěží krásy

bílou rukou uplétá

havraní své vlasy.

Nač as myslí? – A kde muž?

Z rána vyšel z domu

na lov s puškou nabitou

vrchů do průlomu. –

Před myslivnou pod oknem

ponuré kdos tváře,

z temna zraku šlehá to

jako siná záře.

Ruku o zbraň opřenou

na ženu se dívá,

jakby soustrast cítil s ní,

smutně hlavou kývá:

„S tebou chtěl jsem šťasten být,

vsadil jsem svou lásku,

vsadil jsem i duši svou,

on však vyhrál sázku.

Snad že na mne vzpomínáš,

snad že myslíš na mne;

nevzpomínej! Odvrh’ jsem

svoje žití klamné.

Modlíš se; rád s tebou též

modlil bych se, ženo,

modliteb mých pásmo však

už je roztrženo.

Zarostla mi dávno už

hříchem v nebe stezka,

zabil jsem ho; tebe mít

musím aspoň dneska.

Krev má s tvou se potká přec,

jako vlna s vlnou;

tebe chci, jak duši mám,

náruč míti plnou.

Vrcholem to žhavých snů,

vrcholem všech přání;

štěstí svoje nepovím,

vraždu zvědí páni.

Pak, až rakev mužova

zaklopí se víkem,

půjde kněz a půjde kat

k právu se zbojníkem!”