Mladým.

V svých číších mok my nesem zvětralý,

vy ohnivějším prý jste zvykli vínům;

před sebe zříte jen – já do dáli,

kde vy jak my, vše rovno bude stínům.

Zas přijdou mladší, jim se bude zdát,

že ohnivější víno jich než vaše,

však co jest pravé, bude stejně plát

přes hesla škol a módy bude hřát

všech srdce, kdo to cítí, a jen plaše

se bojí, k tomu se znát.

Nuž tedy, ať rozhodne budoucnost,

čí slunce lépe svítí, silněj’ hřeje,

my všichni krásu chtěli – to je dost,

cíl daleký jest a jej mlha kreje.

My hotovi se všeho, všeho vzdát,

vy příštích desillusí kandidati,

a všichni bratři v tom: chtít kvést a zrát,

a plnou hrstí z kvasu žití brát,

a všichni v práci, poctivá když, svatí,

z nás každý oběť i kat!

My zvětralí vám zvolna větrajícím

svou pozvedáme číš,

ať chrstne růžným i svraštělým lícím

svou zlatou pěnu výš!

Když poesie v ní i krása kvete,

v nás sebe nezapřete, –

vše ostatní – hrobu jest tiš!