Mlč!

Ranní slunce hled svůj rozháraný

na rozrytá ňadra skalin vrže,

v zlaté měníc temné jejich hrany,

v skvostné síně hojné jejich strže,

v nichž tak ráda před lidmi se skrývá

ozvěna, druž samot zádumčivá.

Či to není jasný pramen světla,

průlomem jenž mraků snes’ se dolů?

Snad čarovná lilie to zkvetla

omlazené hory na vrcholu?

Či stříbrnou perutí to vlaje

sen, jenž zvábil v zámořské mě kraje?

Či to mír je vysluněných mraků,

jenž mě těší: „Jdi, vše s tebou kráčí:

štěstí, prchlé ondy letem ptáků,

duše těch, jež pochoval jsi v pláči...

Slyš, i píseň utracená prací

zpěvem kosa v srdce ti se vrací!

Nejsi šťasten? Víš-li, těm jak bývá,

jimž po ranách žití v ňader kobě

ptáků popěvek se neozývá

a již na potíž jsou sami sobě,

kdo, když unavení v hrob se skácí,

z lidstva paměti se navždy ztrácí?

Mlč a nebuď jako žebrák starý,

jenž své rány ukazuje světu,

zakryj ňader trhliny a spáry

vonným pelem myšlenkových květů,

k zlatým srdce strunám vztáhni ruku

a tlum výkřik harmonií zvuků!