MLČ, MAMIČKO...

Proč, mamičko, proč

v oči tvoje dnes

strach před smrtí mojí blízkou

slzným stínem kles?

Proč, když život kolem kypí

pěnou rudých vln,

srdečko tvé zachvívá se

a chmur duch je pln?

Mlč, mamičko, mlč,

nebude to tak.

Žití naše vzkvete jednou

jako rudý mák,

a až rozšumí se pole

šedí makovic,

pak se teprv zahledíme

tiché smrti vstříc.

Mlč, mamičko, mlč,

spolu budem žít,

když se kalich skloní těžký,

rudé víno pít –

a co zatím v život padne

léta suchopár,

opojí nás sladkým sněním

vína bujný žár.

Po všech našich snech

až se skloní den,

zastaví se duch náš klidně,

žitím opojen,

nad dětmi, jež jako květy

v klín nám život svál,

jako Filemon a Baucis

žíti budem dál.

Tam nám fial trs

dýchne zelení,

pak se bezu sladkým vínem

vůně rozpění;

až pak slunce žhavé střely

padnou v spleti cest,

po všech květech – lípy naše

počnou teprv kvést.

Mlč, mamičko, mlč,

dobře bude pak!

V korunách jich dětem našim

zpívat bude pták.

Děti naše, svatě ctíce

naši památku,

Lásce budou vyprávěti

žití pohádku.