Mlčel.

Již zahalila Jeruzalém

ta nejčernější dějin noc;

již soud nad svatým pravdy Králem

jde konat hříchů temná moc.

Lhou svědkové křiví, všem zášť plane z očí

a biskupský fanatik na Krista sočí:

„Teď braň se! Zda svědků řeč nestačí?

Mluv, rouhači!“

A ten, jenž zvyk si na ústrky,

ač bez hříchu byl jediný, –

ten, co tam stál, jak mezi vlky

když beránek pad nevinný, –

zda v hněvu jak lev se nevzchopí nyní?

Zda může to snést, že tak podle jej viní?

Ó jakou dá odpověď? – Dal ji jim.

Jak? – Mlčením.

I z jeho slov i z jeho činů

tak božská svítila vždy zář,

tak usmiřoval žal a vinu,

že moh jej poznati i tmář.

A vše to když dovedli ďábelstvím zváti

ne dav jen, i vůdcové na slovo vzatí,

pak soud Boží hotov. Kdo jimi by hnul?

Pán – umlknul. –

Ó srdce, cit-li v tobě dýše,

ach, pamatuj, – ach pamatuj,

jak Král tvůj stál tam mlčky, tiše,

když svět ho dovlek na soud svůj!

Ne pravdu máš z pohodlí dávati v sázku,

než, chtěl-li by přehlušit vlídnost a lásku

hluk hněvu a zloby, jenž v nitru ti zní,

pak – umlkni.

Kdo s dobrou pří svou zlehčen, zhaněn

jsi podleh zvůli drzých čel, –

kdo někdy křivdou těžce raněn

bys z nebe mstu již volat chtěl, –

kdo lkáš, mnohý farizej dosud že žije

a dosud že láska na kříž se bije,

ty pomni: Má Bůh slovo poslední

a umlkni!

Však onen svatý obviněnec,

jejž zavrhli jak zlosyna,

jen chvilku nese z trní věnec

a pak mu triumf počíná.

A den jeho přijde! A v blahu i v pláči

kdo v šlépějích Kristových životem kráčí

a tich nese kříž svůj a neklesá,

pak – zaplesá.