MLČENÍ HROBŮ.

Noc byla tichá, měsíčná, bez hlesu a zaznění,

až zdálo se, že vteřiny v ní v samu věčnost kamenní;

kolemkol byla nízká zeď a černých křížů řad,

jak chodili sem léty mrtví spat.

Cest písek světlem měsíčním byl v stříbro proměněn,

a hrobů vrby smuteční v přeludy žalem nakloněných žen;

však liljí stonky zelené, jež květy večer zavřely,

bázlivě se do půlnoci zachvěly.

Van lehký travou běžící si leh’, a hvězdy třásly se,

a matně svítily, jakoby plakaly, anebo bály se;

hluboké ticho bylo v šíř i v dál, ale děsu chlad

v mé srdce rozechvělé nezapad’...

Ve výšce plynul měsíc nad mraky, a hvězdy slzy ronily,

a lístky bílých květů lilií stříbrně strachy zvonily;

však hroby nepohnuly se, zem zcela klidně ležela

a hřebíčkem a douškou voněla...

Hodinu ticho bylo. V ní dál svou cestou chvátal svět

pod roji hvězd, jichž za sto let by nikdo nespočet’.

Hodinu ticho bylo hluboké, a když už byla skonána,

začaly květy otvírat se do rána.

Dál plynula noc měsíčná bez hlesu a zaznění –

a zdálo se, že vteřiny v ní v samu věčnost kamenní;

kolemkol byla nízká zeď a černých křížů řad,

jak chodili sem léta mrtví spat.

Zem hrobů silně voněla, byl v ní i na ní klid,

a udivena květů ptala se, proč by se měla otevřít...

V ní mrtví mlčeli a spali pokojně, tak krásný snili sen,

že žádnému z nich nechtělo se vyjít z hrobu ven.