MLČENÍ ZVONŮ

Tak dlouho kvílel jich stříbrný zvuk,

k oblakům vylétal, burcoval nebe.

Teď již je dobře – teď již je dobře...

Klidný a uštvaný hledám zas tebe.

Sluníčko hořelo, hořely skály,

lesy tak tajemně mluvily k nám.

Kam jenom chtěl jsi to, hrdino malý?

Co jsi to urval mým vzpomínkám?

Oči se zamžily, ruce se zatřásly,

v požáru zachvěl se celičký svět.

Stokráte řekl jsem: Nuže – teď s bohem!

Stokrát však vracel jsem k Tobě se zpět.

Že jsem Tvé sny měl rád, odvahu Tvoji,

že jsem Tvým pohádkám rozuměl tak –

Můj hochu! Duše má! S bohem buď, s bohem!

Ruce se zatřásly – zvlhl nám zrak...

– Dny vadly a rozkvetly. Zpívalo jaro,

nebylo smutno, však nebylo veselo.

Něco nám, něco nám přece jen tady

k pohádce naší dost – scházelo!

Však nežli řekli jsme, co jsme říc chtěli,

zvony se rozkvílely –

nad žitím Tvým, jež uvadlo náhle,

po marném klidu všech nedělí –

Teď už je dobře – teď již je dobře –

zvony už mlčí, srdce se nechvěje.

Vše naše štěstí zmizelo. Přísné

nade vším leží teď věčnosti závěje –

Teď již je dobře – teď již je dobře!

Okamžik věčnosti zachází do dáli.

Hrozivým steskem do nocí svítí

nebeských světel mdlé signály...