MLČENÍ

Než navždy umlkneš, můj bratře, tebe zdravím:

V nicotu měníš teď, čím člověk k žití lne.

Pod bílým hábitem a škapulířem tmavým

Ukrýváš osudu tajemství bolestné.

Na Boha myslíš jen, na chmurné jeho hněvy,

Flagelant, mrtvící hřích v těle odbojném.

Šíj’ skláníš pokorně. Tvá ztichlá duše neví,

Kdo tvoji druzi jsou, a co je vedlo sem...

Než kající tvé rty na věky oněmí,

Až smrt se přiblíží, tvé lože rozprostřeno

Na kříži z popelu pak bude na zemi...

Ó bratře, v chvíli té, až Bůh ti nebe třpyt

Dokořán otevře, rci, aspoň jedno jméno

Zda s touhou vyslovíš, jež chtěl jsi zapomnít’?