MLČENÍ.

JAK děcko, když mu někdo hračku vzal,

my vzkřiknem, když nás první stihne žal.

Když rána za ranou nám srdce kruší,

ulevujeme slzou těžké duši.

Pak slovo k příteli rty hlesnou tu a tam, –

ač díme si: Jest nejlíp trpět sám.

Tak vzkřikem, slzou, slovem, chvějným rtem

dál k mlčení, – však marně, – bojujem.

Až samo ve své velké velebnosti

se teprv nad hrobem nám rozehostí.