Mlčenlivý prorok.

Štěpánův Jozka mlčel celý život.

Žně byly, mlčel, obžínky, on mlčel,

o posvícení mlčel, svatbě, pohřbu.

Jen jednou mluvil. Z Chlomeckého vršku

posupně hleděl na altdorfskou stranu,

posupně hleděl na Hellerův komín,

své ruce rozpřáh’, jak by cos chtěl sevřít

(ne ale v lásce!), a pak mluvil toto:

„Zahynem’, než se rozdní.“ Po vsi rychle

to Štěpánovo zvláštní slovo lítlo.

A účin slova takový byl u nás:

U Šedivých pili: Zhynem’, než se rozdní.

U Blochů pili: Zhynem’, než se rozdní.

V kantině pili: Zhynem’, než se rozdní.

Radostnou bolest budilo to slovo

či bolnou radost; bylo však v tom obé.

Kdo pracoval, ten rázem nechal práce,

ospravedlněn před sebou byl lenoch,

zloděj šel krást bez ostychu, hrdě,

děvčata s hochy svými po senníku

se milovala mnohem víc než jindy.

Zahynem’, než se rozdní, řekl Jozka.

Rozednilo se; obec nezhynula.

S únavou pusté, prohýřené noci

vstávala; žalně dobytek řval v chlévě,

co píti neměl. Kdo by myslil na to?

Na práci nebylo ni pomyšlení.

Jozka se mýlil. Zahyneme zítra,

řekl si každý. A byl opět vesel.

U Šedivých pili: Zhynem’, než se rozdní.

U Blochů pili: Zhynem’, než se rozdní.

V kantině pili: Zhynem’, než se rozdní.

Hřejivá radost svítila všem z očí,

ruce se tiskly, k druhu druh se vinul,

kdos vylez’ posléz u Šedivých na stůl

a opakoval zvučným, pěkným hlasem:

„Zahynem’, než se rozdní!“ A tu všichni

tleskali, dupali a připíjeli.

Spili se všickni: rodiče jak děti.

Rozednilo se, obec nezhynula.

S únavou pustých, prohýřených nocí

vstávala; žalně dobytek řval v chlévě,

co píti neměl; kdo by myslil na to?

Na práci nebylo ni pomyšlení.

Jozka se mýlil, zahyneme zítra,

řekl si každý. A byl opět vesel.

Na třetí noc, žel, nezbylo však peněz.

Šedivý, lotr, nechtěl dáti na dluh.

Bloch také ne. „Než rozední se, zhynem’!“

jim říkali; než Šedivý i s Blochem

mínili „Kdož ví?“ a už nenalili.

Lecjaké z toho mrzutosti vzešly.

Pantáta zle se sháněl po zloději,

po milých děvče. Ale celkem marně.

Štěpánův Jozka mlčel ale znova.