Ó mlčte mi...

Ó mlčte mi, že na tom světě šírém

již není pravé, čisté lásky víc!

Ač bol ji často stopí černým vírem,

a ona v rubáši svou kryje líc,

však se světa nám nikdy nevymízí.

Ó lásky bible dlouhá vznešená!

Kdo nahlédnout smí v črty tvoje ryzí,

by duše jeho k smrti raněná

z tvých evangelií nedošla těchy?

Ať z ňader dívky pučíš – časný květ,

jejž rozmar zničí, první urvou vzdechy,

než zulíbat jej milencův smí ret,

ať z přítelovy prýštíš čisté hrudi,

jak skalní pramen tvrdé ze stěny,

a otáčíš mlýn našeho osudí,

jejž duše nadějí v nás kojeny

si zbudovaly drahým ruky stiskem

a obejmutím, slzou žalostnou,

ať ohněm planouc rodným nad ohniskem

z matčina srdce září milostnou

nás z ledu v mužnou ručej proměňuješ,

či v povídačkách staré babičky

vše krásy bájí do duše nám snuješ,

či chůvy žvavé obzor maličký

svým vlídným slovem proměňuješ v světy –

v té tisíceré žití podobě

ty ve vlasech vše jara majíc květy

se v chýžích směješ, truchlíš na hrobě,

i ve žaláře klenbu šeraplnou

ty mříží vnikneš jako jara dech,

tam zaplaneš nám v tváři světla vlnou

na řasách slzu, těchu na svých rtech –

ty sne, jejž celé lidstvo nevysnilo

a neprohloubí nikdy, moře pláň,

v níž celé kouzlo ráje zrcadlilo!

Ty v zoufání nám vírou zdobíš skráň,

ty ve smrti nám v ústa požehnání,

a v srdce vkládáš nejkrásnější skvost,

ty královno, před níž i Bůh se sklání,

jenž všechněch jiných zákonů je prost,

ty sestro, družko, milenko i matko,

jak ve tvých teplých loktů objetí

je srdci každému tak náhle sladko,

že křídlem svým i hroby přeletí?

Ty květe ráje ze všech nejkrásnější,

ty svatý proude věčné přerody,

jenž šumem svým svět v pokoj ukonejší,

v nebeské krásy věčné pohody,

kdo před tebou by rád as neuklonil

svou šiji tvrdou, z ruky nepustil

meč pomsty, s nímž se za svým vrahem honil?

Kdo odpustit by nechtěl ze všech sil

a z celé duše tam, kde v prach jej stlápli,

a v jeho pohár, blahem vzkypělý,

mu třeba sterou krůpěj jedu kapli?

Ty nejpřednější v nebi anděli,

až hlava má, již věnčí trní zkázy

své v čelo vtlačivši jí ostny zlé,

vše se světem již zruší blahé vzkazy

a v hrob své tady skryje pobledlé,

já z rakve ještě volat budu:

„Ty svaté spásy slunný paprsku,

mé požehnání prostřed věčných trudů

ti z šíré tmy smutného okrsku

na věky zníti bude jako hymna,

a každý duch má slova uslyše

ta vroucí, čistá, ryzí, přeupřímná,

je zlatým pérem v hruď si vepíše!“