MLHA NA HORÁCH (I)

Dvoračky zvolna mizely už dole.

Pomalu šli jsme po výšině holé.

Čas nebyl dobrý; mlhy honily se

z údolí lesů až po svahy lysé

a dotíraly na hřeben až sem.

Co na tom? Výše nad tím chumlem jdem’.

Zatopit mohou pouze údolí;

co dole bolí, výše nebolí.

A tak jsme klidně, s věcným zájmem zřeli,

jak pomalu se mlhy rozprostřely

na celý důl, na celý vrchů svah.

My vším tím prošli: blaze na horách.

Ostrůvkem zatím jsme tu v bílém moři.

Za vrchem vrch se do té mlhy noří,

jak do podušek. Hory usnou němé.

Nic nežli mlha. Co však na tom? Jdeme.

Mlha, jež všechny zatopila svahy,

vůči nám chabá je a bez odvahy.

Náš rozmar obraz zvláštní nekalí.

A vítr vrhá bílé chuchvaly

a zahalí a odhaluje hned.

Jdem’ po hřebenu. Krásno pohlížet

na tuto hru. Co na tom, vzduch že zvlh’?

Prší tam dole. My jsme prosti mlh.

Je volně nám a veselá je řeč.

Nic není kol než tráva a než kleč

a místy nic: zde hořec nevyroste.

Jsou skály tvrdé, veliké a prosté.

Jsou hory pusté; není na nich lidí.

Jdem’ po hřebenu: dol se neuvidí.

A v této mlze, která kol se honí,

se trochu cítíme jak Robinsoni.

Jsme sami; ale nebolí, že sami.

Jsme nad nížinou a jsme nad mlhami,

jsme nad bolestí. Myslí se zde, sní.

Tu horská mlha, ohromná a bílá,

jakoby pojednou se zalidnila

a hlasy, hlasy mluví z ní.