MLHAVÁ NOC

Chlad mrtvý deštěm hvězd se z bledých výší přesel,

dech skalních sklepení, když zráním věků setlí,

vod kalná ztuhnutí jak rozvířením vesel

se třásla bolestně a bílý přízrak světlý

se plížil nebesy. Kouř vlhký z nížin zaleh’,

kraj v snění rozpouštěl a z tvarů bytí snímal,

zjev Dávna z lesů vstal a v cimbuřích a valech

šer zašlých klášterů, kde smutek času dřímal,

mdlý nádech katedrál, sen fial, říms a věží,

žal ulic zastřených v pohřebním baldachýnu

a němé přístavy, kde zakotvená leží

jak tábor truchlících nehybná loďstva stínů.

Mou duši objala’s, ó sestro mlh a šera,

když mosty padací jsi za mnou zdvihla k branám,

a Píseň severní, tvé lásky bledá dcera,

smolnicí krvavou na cestu svítila nám.