Mlhavé dny.

Ach, v dáli nad horami mlha líná

v tak šedé kolébce teď skrývá každý den,

jenž opět v rakvi mračen uhasíná

pln chladu, větru, deště – zachmuřen.

Kde v zlatu slunečna dřív zřel jsi lesy

a v moři modravém obláčků labutě, –

tam vidět černý pruh, nad nějž se věsí

lem plachty tmavé těžce, nehnutě.

A říší sychravou dech větrů letí,

přes hory žene nových mraků šerý tlum,

a slyšet šelest jen ze stromů snětí,

v nějž hučí jednotvárný deště šum...

Mne dříve chvátilo vždy udivení,

kdy žárem léta v krajině plál půvab krás:

Ó, paprsku, v kraj spusť své osvětlení,

v šer duše svůj, ó, Lásko, sešli jas!