Mlhavý hrad.

Pan Hakon krále v bitvě zklal,

By v Norvegách sám kraloval.

Teď pustinou cválá v noci mlhové,

Za ním se hrnou jeho manové.

Na hradě královském byl by rád,

By dnes ještě počal slavně kralovat.

„Hej, manové, ku předu poskokem!

Blaze tam na hradě vysokém!“

A pádí, jak vichřice houkavá,

Že komonstvo pozadu zůstává.

Však za ním a před ním a kol něho,

Ve víru moře tmavého,

Duchové pomsty těkají –

Před zrakem lidským se skrývají.

Ty z řiďoučké mlhy tvoří hrad,

Od královského nelze ho rozeznat.

Již klenou bránu, a věžaté zdi

V největší rychlosti budují,

A staví schody – samý to mam –

Ke trůnní síni, ke komnatám,

A v síni trůn královský chystají,

A žezlo a korunu skládají.

A hrad by nebyl bez svíček,

V něm hromady vzněcují bludiček,

A ty blyští se a se kmitají,

Pana Hakona k sobě lákají.

Již branou vjel ten zpupnělý pán:

„Buď oř můj v konici obstarán!“

A přes schody, z komnat do komnat:

„Což nikdo mne nevítá? Spí celý hrad?“

A do síní spěchá, vzhůru ke trůnu,

Již v ruce má žezlo, na hlavě korunu:

„Vzbuďte se spáči! Blíží se den!

Váš král vás volá, král přítomen!“

Tak volá. Tu hučí a syčí vichřice,

A zhasínací světlice,

A zdi a věže se viklají,

A schody a komnaty klesají,

Jen na trůně Hakon v povětří vznáší se,

A celý se třese a straší se,

Neb pod ním propasť beze dna

Tmavou svou tlamu rozdírá.

A lítá vichřice hučí a syčí zas,

A trůn se boří na ten hlas,

A Hakon se žezlem a s korunou,

A s celou zpupnělostí svou,

Jako kdys z oblak ledová kra,

Padá – až ho pohltí propasti tma.

A manové teď na místě jsou,

Kde mlhový hrad stál před chvilkou.

Tu oře bez pána poznají,

A hledají pána a pátrají,

Pátrají vůkol na sto mil –

Pan Hakon již nikdy se, nikdy nezjevil.