Mlhoviny.

Báječný svět mlhovin

brzy v jas a brzy v stín

stále pluje prostorem,

jako tečka pod ním zem.

Nových světů vznik a skon

ve svém lůně tají on,

hvězdnou tříšť, déšť plamenů,

kovů směs i kamenů.

Často v nocích srpnových,

kdy svět v stínech dřímá tich,

začnou hvězdné kaskady

v nebeské dštít zahrady.

Pohnut k nim výš zírá hled.

Zda se rodí nový svět?

Či o bradla hvězdných skal

starý se to roztřískal?

Podle jakých zákonů

z vlasatic tam ohonů,

smrtelný jež nezří zrak,

lije se to do oblak?

Dští to, jisker tisíce

ohnivé to kytice,

temnem půlnoci to blysk,

nevídaný ohňů trysk’.

Kam to padá, kde má cíl?

Jaký země v tom je díl?

Jakou stkáti lze tu báj?

Tam snad roste lidstva ráj.

Z těchto prysků, z těchto hvězd

pevné jádro se dá snést

jako v mořském přívalu

ostrov čnící z koralů.

Až zem bude sníh a led,

krása, dobro, síla, vzlet,

všecko, ideal co zvem,

v onu lepší přejde zem.

Eldorado bájí všech

tam se rodí v plamenech! –

Dosti snů – jich přešel čas,

kosmický prach je ten jas.

Ohniví ti motýli

v prostor než se rozptýlí,

básníku, z nich paprsk chyť,

na nich srdce zchladlé vzniť!

Tvoje duše rovněž jest

plna roztříštěných hvězd,

jeden vír to, jeden let,

zda z nich bude nový svět?

Nebude-li, aspoň z nich

kytkou raket ohnivých

oslň svět, jenž, bludný vrak,

zdá se ztrácet v šer a mrak.

Zaplaň! Zapuď šer a stín

světlem svojich mlhovin,

ať při luzné jejich hře

bujněj’ v žilách všem to vře!

Bujněj’ v stálý trud a boj,

hvězdný ty buď ohňostroj,

možná, tříšť že tvojich snů

blyskne v plénky lepších dnů.

Možná, že z tvých blýskavic

nadšením vzplá hruď i líc,

když ne slunce aspoň hvězd

rosnou záři lidstvu snést!