MLHY.

Nás dělí mlhy, páry starých zvyků,

a zříme v obrysech jen, jasným co má býti;

ty mlhy řidnou, houstnou v okamžiku –

a my jdem jimi – podle starých zvyků.

Jdem mlhami a slunce vyhlížíme,

a úsvit čekáme, – snad mlhy padnou,

a zatím stíny, stíny kolem zříme,

lhostejni k nim – jen slunce vyhlížíme.

A přec tak možno je, že mlhy vstanou

a vzejde den bez slunce, šerý, mračný.

My poznáme se, duše naše vzplanou.

Ač ždáme slunce, možno – mlhy vstanou.

My poznáme se, avšak slunce žhoucí

nesvitne v chaos proudícího lidstva,

jen déšť snad spláchne naděje v nás mroucí,

snem zůstane to mladé slunce žhoucí.

Nás dělí mlhy, páry starých zvyků,

my neznáme se, chladni jsme si, cizí.

A když se kolem zjasní v okamžiku,

déšť s blátem padne v pásmo starých zvyků.