Mlhy jdou nad lesy...

Mlhy jdou nad lesy,

smutek je v duši,

všecko zas umírá,

všecko jde spat.

Vše mlha ověsí

v strnulé hluši,

kam podzim truchlivý

v mrákotách pad’.

Všecko je v strnutí,

v smutku se smráká,

les, kde jsem chodíval,

vymřel a ztich’.

Stromy jsou bez hnutí,

bez zpěvu ptáka, –

ulétli, ulétli

v daleký jih.

Mlhy jdou po stráni –

tak jako loni,

kdy se mnou chodil tu

předrahý kdos.

Smutek měl na skráni,

hlava se kloní –

zda tušil, ubohý,

hořký svůj los?

Ne, ah ne! O zdraví

blouznil on chorý,

těšil se, jaro až

vrátí se k nám.

Pak vesel pozdraví

ty naše hory – –

Leč v jara zázraky

věřil on sám.

Ó drahý, teď kde jsi?...

Smutek, jenž kráčí

tím krajem truchlivým,

v čelo mi pad’:

Mlhy šly nad lesy,

nám bylo k pláči –

a ty jsi odešel

na věky spat.