Mlhy říjnové.

Jak jemné z prstů duchů mušeliny

se zvolna strou přes vrchy, doly, nivy,

list javoru v nich nachem plá, jak živý

by zářící šíp strhnul jejich klíny.

Jich pochod po stráních se vleče líný,

v nich švestka má tak měkký nádech snivý,

v nich prší listí s břízy, buku, jívy,

tak duchově jak listů pouhé stíny.

Je nejlíp réva zná na chatky stěnách,

žár slunce, nechť již mdlý, se jimi taví,

a v polibcích těch nejvíc ona sládne.

Pak rozprášeny brázdou, v řeky pěnách

se tratí – z listí pouze zápach čpavý

dí, co vše tají záhyby jich zrádné.